Nedá mi to, ale musím připojit ještě jeden článeček k poslední konferenci. Základním tématem byla Média v Izraeli a Palestině a zvláště jejich zneužívání jednou či druhou stranou k ovlivňování veřejnosti. Chci uvést pár příkladů a pak trochu přiblížit myšlenku Peacejournalism. Po celé té konferenci a materiálech, které jsem prostudoval, mi nezbývá, než si povzdechnout nad složitostí hledání pravdy v současném světě.
Jaká je síla fotek. Jeden příklad:
V roce 1982 probíhala Izraelská operace - tažení do Bejrútu. USA nejprve souhlasili s bombardováním Bejrútu souhlasili. Nicméně pak dostala prezidentu Reaganovi na stůl fotka 12leté dívky bez rukou a nohou, které byly odtrženy od těla v důsledku zřejmě bomby. Reagan pod vlivem této fotky zavolal premiérovi Izraele a přiměl jej ukončit bombardování Bejrútu. Ta fotka byla ale 7 let stará a byla z Libanonského povstání, kde se jednalo o konflikt, v němž se Izrael neúčastnil.
O úpravách a retuších fotek z Libanonu z doby letní Izraelské ofensivy se psalo dokonce i v českých médiích. Sice nejprve byly otištěny zfalšované fotky, nicméně pak na poslední straně (MF Dnes, Lidovky) vyšel článek, který upozorňoval na falšování. Účelem tohoto falšování je ovlivnit světové myšlení, vykreslit Izrael jako brutálního agresora a Palestince jako nevinou oběť - vždyť umírají nevinní ženy a děti - civilisté… Na konferenci byl této problematice věnován celý páteční večer. Byl jsem rád, že toto téma nebylo pro mě úplně nové.
Chci uvést pár příkladů falšování.
Velice známý je případ jedné plačící ženy, která svůj zničený dům (zničené domy) oplakávala opakovaně v průběhu několika let. Ta samá žena
Další klasickou metodou je přidávání kouře na fotky zničených měst - třeba Bejrútu. Taky jsem viděl fotku, kde Palestinec míří puškou na oheň ve městě v dálce - následek bombardování. Ve skutečnosti to byla hořící skládka starých pneumatik. Jestli byla skutečně terčem náletu nebo začala hořet už někdy dříve, to nevím.
Velice dojemné jsou taky fotky jakoby zázrakem zachovalých panenek a hraček mezi sutinami domů, zničených Izraelem. Podařilo se odhalit, že některé ty samé panenky a hračky se vyskytují opakovaně na několika místech. Většinou se jedná o americké hračky, které jsou přivezeny na místo a rozmísťovány dřív, než přijdou fotografové, v horším případě si je rozmísťují sami fotografové.
Také se stává, že se z minulosti vynořují velice působivé fotografie. Scéna, kdy muž drží mrtvé dítě v náručí, se tak do novin může dostat opakovaně a vždy v souvislosti s jinou vojenskou akcí.
Symbolem boje utlačovaného slabého národa s agresorem je fotka, na které přibližně dvanáctiletý klučina hází kamenem proti tanku, který otáčí dělo přímo na něj - David a Goliáš. Z takovéto fotky však nikdy není zřetelné, odkud pochází - může být použita pro ilustraci událostí v Budapešti 1956, v Praze 1968, nebo na blízkém východě, Čečenku a kdekoli.
Vrcholem pro mne osobně byly dva následující příběhy:
Na titulní straně New York Times (jestli si to dobře pamatuju) byla publikována fotka opět mládence, s rozbitou hlavou, ze které teče krev. Chlapec je v podřepu na křižovatce a k němu se blíží Izraelský voják s puškou a opravdu drsňáckým výrazem. Samozřejmě, že fotka měla ilustrovat mladého Palestince, kterého brutálně zbil Izraelský voják. Když si tu fotku v novinách viděl jeden New Yorský žid, poznal v tom klukovi svého syna. A celý příběh se odehrál už před lety Izraeli a ten voják ve skutečnosti tomu mládenci pomáhal. Příběh, který ta fotka vypráví, se dostal do novin naprosto v obrácené podobě.
Druhý příběh je o šéfovi červeného kříže v Libanonu Salamu Daherovi, který pro pořízení lepších záběrů nechává přemísťovat raněné a mrtvé, využívá komparsistů, kteří mají odnášet zraněné k sanitkám apod. Problém je v tom, že komparsisté jsou amatéři, a ačkoliv by měli být při odnášení raněných vystaveni Izraelské palbě, tak postávají u sanitky, pokuřují a vesele se baví o "natáčení".
Velkým případem byl zásah a zničení domu v Kaně. Hned se vyrojili zprávy o mnoha desítkách zraněných a mrtvých. Po pár dnech se tyto zprávy začali dementovat (ale v skrytu mimo hlavní stránky). Přišlo se na to, že mrtvoly a zranění byli na místo navezeni několi desítek minut, až hodin po zničení domu.
Dost falšovaných fotografií vypustila do světa agentura Reuters, která následně propustila několik fotografů, kteří se tímto zabývali. Problém je v tom, že pro zahraniční agentury je jednoduší si najímat fotografy a kameramany v místě konfliktu - lépe se tam vyznají, jsou levnější apod. Ale tito lidé mají k novinářské objektivitě (která je nedosažitelná) opravdu velice daleko.
Co vede média k prezentování takovýchto materiálů? Třeba skrytý antisemitismus. Ale určitě je to přirozená solidarita se slabšími (jako rytíři ve středověku) na západě, a pro Hamas a Hisballáh je toto formou boje proti Izraeli. Vojensky se nemají šanci vyrovnat, a tak mohou se uchylovat k mediálnímu boji a k sebevražedným atentátům. A v mediálním boji jim v tom pomáhají hlavně zahraniční média. Novináři v Libanonu mají přístup jen do míst, kam jim je to poveleno - jedná se vlastně o takové guided tour, Potěmkinovi vesnice. Novinář, který by chtěl být "na volné noze", má velké problémy s pobytem v Libanonu včetně zadržení, věznění,… (Samozřejmě, nedá se toto všechno generalizovat).
A jaká je situace v Izraeli? V Izraeli žije 6,5 milionů obyvatel, z toho 1,3 milionů jsou Arabové-Palestinci a 1-2 miliony ruských přistěhovalců. Ani jedno z těchto etnik nemá přístup do médií, nejsou pro ně pořady a v jejich jazycích není vysíláno. Izraelská média jsou médie asi jen poloviny obyvatel, vyvolené skupiny. Palestinští novináři nemají přístup do Izraele, nebo mají pobyt velice ztížený. Koneckonců, existovali případy, kdy kameraman natáčel, pak složil kameru a začal v lepším případě jen házet kamením. Někteří političtí představitelé Izraele jsou nyní vyšetřováni kvůli znásilnění (prezident), jiní kvůli korupci (členové vlády), a jiní se zase vyjadřují na adresu arabského etnika tím způsobem, že je označuje za geneticky narušené. Co se médií týče, tak jsem se nesetkal s tím, že by byly publikovány fotky mrtvých izraelských dětí po sebevražedných atentátech. Takovéto fotky se do světa nedostávají - asi je ani nikdo moc neprosazuje. Otázka je, jestli z důvodu úcty k zesnulým a pozůstalým, nebo že o ně není zájem. Velký prostor zaobírá v médiích armáda. V Izraelské společnosti a médiích hraje velikou - Izrael je armáda a armáda je v každém občanu Izraele. Vojenská služba je povinná i pro ženy. Palestinci proto vnímají všechny Židy jako armádu - všichni to jsou vojáci, nepřátelé. Do Izraelských médiích se nedostává skoro nic o životě běžných Palestinců. Zájmem je, aby se nevědělo o tom, jak se žije "za zdí" na Západním břehu a v pásmu Gazy. Výstavba zdi mezi Západním břehem a Izraelem měla mimo jiné za cíl zamezit vizuálnímu kontaktu - zamezit porovnávání bohatství na Izraelské straně, a zoufalým životním podmínkám na Palestinské. Hlavně nevzbudit soucit s Palestinci.
Jak se přišlo na falšování fotek a záběrů? Můžou za to blogy a diskusní fóra na netu, která se začala tímto zabývat. Nebyla to žádná výzkumní instituce. Prostě pár lidí si všimlo, že na fotkách jsou určité nesrovnalosti a začalo pátrat. "Kromě již zmíněného zombietime.com jsou to webové stránky - blogy jako EU Referendum, Little Green Footballs, Ace of Spades, The Shape of Days, Getty Images, The Dog of Flanders, Anderson Cooper a mnohé jiné. Kde panuje korupce a špína, blogy to mohou pokazit." (http://neviditelnypes.zpravy.cz/p_zahranici.asp?c=A061011_184053_p_zahranici_wag)
Mírová žurnalistika
Žurnalistika, která se snaží ovlivňovat světové mínění a přiklánět je na tu, či onu stranu, vlastně jen přilévá olej od ohně blízkovýchodního konfliktu a popohání kolo násilí a odvet, které se již nyní otáčí vysokou rychlostí. Jejím opakem je Peacejournalism (Friedenjournalism, Mírová žurnalistika). Je vůbec taková žurnalistika možná? Je možné psát o tom, co lidi nezajímá (lidi totiž vždy zajímá spíš násilí, akce a ne nějaké mírové rozhovory). Jedna německá korespondentka, která působí v Izraela, vyprávěla, jak má velké problémy prosadit článek o běžném životě Palestinců v pásmu Gazy - jej šéfredaktor o to nemá zájem, protože ani lidé o to nemají zájem. Mírová žurnalistika je možná. Znamená to psát o ceně války, o životech "nepolitických" lidí, psát o jiných než násilných řešeních; psát o mírových rozhovorech a iniciativách, i přestože to není tak populární.
K tomuto článku jsem čerpal z přednášek Izraelců i Palestinců a ze stránek http://info.pravdaoislamu.cz/, což je server, který prezentuje články z různých světových médií, které se věnují islámu a třídí je do mnoha rubrik, čímž umožňuje přehledné sledování situací v různých regionech a v různých oblastech. Nicméně, je to médium, je to server a tak i tyto údaje musí být brány s rezervou. Jejich protiváhou mohou být údaje se server www.muslimskelisty.cz Při porovnávání těchto zdrojů mi nezbývá nic jiného, než povzdech - kde asi tak může být pravda.
yqovikbmqiu | 
Zde hledá
Mírové iniciativy a mírová žurnalistika má šanci. Jde jenom o to dokázat dosáhnout skrze celý mediální proces účinku, který zamýšlíme. Jako drobný příklad bych uvedl větu W. Vendleyho (generální tajemník Wordl Conference of Religions for Peace) obsaženou v zahajovací řeči na World Assembly of WCRP letos v srpnu v japonském Kjótu: "Today, our religions are being hijacked by religious extremists, hijacked by unscrupulous politicians, hijacked by the sensationalist media." Nezáleželo na tom, že celý projev byl jinak naprosto o ničem (klasické politické kecy), protože tato věta chytla každého novináře, který byl v sále přítommý. A ačkoliv mírová konference náboženských představitelů není vůbec zajímavým tématem k publikaci, další den velká část japonského tisku obsahovala frázi "religions are being hijacked" na titulní straně.
Jak mi řekl později Fred Garcia, šéf pro styk daného shromáždění s médii, šlo o dopředu dobře promyšlený tah - protože jestli chce takové mírové shromáždění získat pokrytí v médiích, musí novinářům servírovat to, o čem chcou psát :-)
No, můj půdvodně stručný komentář nabývá slušnější délky - asi bych si měl najít čas a sepsat tyto poznámky konečně do nějakého článku :-)
Snad jen dodatek k informacím z arabského světa, které považuju za důvěryhodné (znám se osobně s jedním ze zakladatelů): www.arabia.pl Mají zpravodajství v polštině, angličtině a arabštině - a v poslední době také v češtině.